Bůhví,

třeba měl Kollberg pravdu. V každém případě bylo zřejmé, že se Stenström vyvíjí. A i když se nikdy nenaučil zaklepat, než vešel, byl z něho dobrý policista, schopný, pracovitý a s dosti dobrým úsudkem. Celkem vzato byl vlastně dokonce ozdobou sboru.
Měl příjemný zevnějšek, dovedl si získat lidi, byl vytrénovaný, hodně sportoval. Byl skoro typ do náborových inzerátů, což je víc, než se dá říct o mnoha jiných. Třeba o Kollbergovi, který se často choval arogantně a byl tlustý a neforemný. Nebo o stoickém Melanderovi, jehož vzezření dokonale potvrzovalo pravidlo, že z nejnudnějších patronů se často stávají nejschopnější policisté. Nebo o Rönnovi, který měl červený nos a byl ve všech směrech člověk naprosto prostřední. Nebo o Gunvaldu Larssonovi, jehož obrovitá tělesná schránka a strnulý pohled by leckoho vyděsily k smrti, a on si na tom ještě ke všemu zakládal.
Nebo o něm samotném, o neustále pofrkávajícím Martinu Beckovi.
Naposledy se podíval do zrcadla včera večer a uviděl tam nevzhledného dlouhána s hubeným obličejem, širokým čelem, mohutnými čelistmi a mrzutýma, ocelově šedýma očima.
Kromě toho si Stenström potrpěl na určité speciality, které jim všem byly k užitku.